Úvod - O knize Nenávidím a miluji - O autorce - O vzniku knihy - První kapitola - Kde knihu zakoupit - Kontakt, recenze a odkazy


První kapitola

Den první

Co všechno se skrývá ve stínech? Každé dítě si tu otázku klade, a pak se schovává pod peřinou před imaginárními bubáky. I já se v dětství bála tmy. Teď už se jí ale nebojím, protože vím, co se v ní skrývá. Bohužel.

Zbystřím, když zaslechnu šramot. Hlava se mi automaticky stočí doleva.

Tiché našlapování. Že by konec mého čekání?

Bez dechu zírám do temné uličky.

Nic.

Protáhnu obličej zklamáním, když se mi o pár vteřin později otře o lýtko chundelatá kulička. Zvednu ji do náruče. „Tak to ty jsi mě vyděsila, rošťačko?“ zamumlám pobaveně a pošimrám ji na bříšku. Mourovatá kočka spokojeně zapřede.

S povzdychem ji postavím na zem. Proto tu nejsem.

Číča po mně hodí dlouhý tázavý pohled.

Zavrtím hlavou a opřu se zády o chladnou cihlovou zeď.

Tulačka popuzeně zaprská a ztratí se ve tmě.

Zhluboka dýchám. Pára vycházející z mých úst tvoří ve vzduchu šedavé obláčky, které z nudy rozháním prokřehlou dlaní. Nesnáším čekání, i když od-měna bývá velkolepá. A já miluji ten pocit nabuzení, když se mi v krevním řečišti prohání extrémní dávka adrenalinu.

Jsem totiž na lovu. Na lovu na to nejnebezpečnější stvoření vůbec, což mimochodem vysvětluje, proč se už tři hodiny schovávám přikrčená za popelnicí u vyhlášeného baru Nocturno. Dřív jsem také věřila pohádce, že lidé stojí na pomyslném vrcholu potravního řetězce, než jsem se bolestně přesvědčila o opaku.

Už pár let vím, že mezi námi vegetují krvelačné bestie. A teď vážně nemám na mysli příběhy o ufounech a podobných kreatůrkách, kterými nás krmí režizéři hororů. Tenhle živočišný druh je dravější a mnohem nebezpečnější. Příroda ho vybavila mimikrami tak dokonalými, že jej odhalíte, až když vám zbývá pouhá minuta života. Někdy ani ta ne.

Proč se o tom ve večerních zprávách moderátor nikdy nezmínil? Proč nejsou noviny zahlceny články o sadomasochistických vraždách, u kterých je poznávacím znamením nalezení oběti bez kapky krve?

K mé hluboké lítosti musím uznat, že jsou krvežíznivci velmi inteligentní bytosti a umí své činy perfektně zamaskovat. Krom toho si asi ani nechci představit, jaká by mezi lidmi zavládla panika, kdyby pravda vyšla najevo. Lidé jsou biologicky předurčení k nedůvěře a mohlo by se stát, že by se jednotlivci mezi sebou začali vraždit pro jediný křivý pohled. Světem by se jako mor plížily vlny podezření, které by končily smrtí nevinných – a to my nesmíme dopustit.

Nikdo se o existenci proklatců nesmí dozvědět. Musí v povědomí lidí zůstat pouhými mytickými postavami.

Možná i proto příroda nadělila lidstvu solidní obranný mechanismus proti jejich přemnožení. A tak se už od úsvitů času pohybovali po zemi lidé, kteří byli předurčení chránit obyčejné smrtelníky před nepříjemnou návštěvou bledého hosta s podivně vyvinutými špičáky. Časem si tito muži začali říkat Lovci a v současnosti jsou potomci tohoto klanu rozptýlení po všech kontinentech.

A kdo jsem já?

Jmenuji se Alyson Colemanová. Jsem Lovkyně a jsem jediná svého druhu. Hříčka přírody, dalo by se říct. Až do mých čtrnáctých narozenin se po tisíciletí dědil status Lovce pouze z otce na syna. Můj osud se tak zpečetil teprve před necelými pěti lety. Odpusťte, detaily vynechám. Je pro mě příliš bolestivé o té události hovořit. Zkrátka stát se Lovkyní pro mě byla jasná volba, protože jinou jsem neměla.

Tedy skoro.

Ale na tom teď nezáleží.

Čtyři roky jsem tvrdě dřela, abych dohnala ztracený čas – a mé úsilí se vyplatilo. Každým dnem jsem sílila a mé tělo se stávalo pružnějším, mrštnějším. A teď jsem dokonale vycvičena, abych dala těm zubatým zmetkům na frak. Proto se poslední dobou spolu s Jamesem, mým opatrovníkem, a Sethem, jeho synem, starám o to, aby se obyvatelé New Yorku nestali obětí nočních kreatur. A rozhodně si nemůžeme stěžovat na nedostatek práce.

Bývalo nás víc. Kdysi. Nechci to rozebírat.

Přijmout poslání Lovkyně nebylo snadné, ale nikdy jsem si nestěžovala. Boj s pijavicemi se stal smyslem mého života. I to je důvod, proč dřepím ve špatně osvětlené uličce za oblíbeným barem zdejší mládeže místo toho, abych se na alkoholem potřísněném parketu tanečního sálu sama vrhala do víru života.

U baru Nocturno hlídkuji ráda, protože obvykle tu nakopu nenasytnému upírovi jeho zadní partie. Za branami hřbitova mezi studenými žulovými náhrobky se krvežíznivci už dávno neukrývají, protože si bohužel uvědomili, že větší šanci na úlovek mají v barech a na diskotékách, kde se to jen hemží svolnými kořistmi. Proto bych vypadala směšně, kdybych se proháněla po místu posledního odpočinku s dřevěným kolíkem v ruce. Tedy, ne že by na upíry nezabíral. Kolík z dubu, tisu či osiky je vážně prvotřídní pomocník; zatímco umakart vážně nefunguje. Osobní zkušenost.

Strach z nich nemám. Ani ze smrti. Kdysi dávno jsem se možná i bála, ale nyní podobné emoce přebíjí pocit zadostiučinění, když nějakého upíra zlikviduji.

Popravdě největší strach mám z toho, že se James dozví o mém tajném hlídkování. Nejspíš by mi dal domácí vězení až do konce života. Možná bych mu to neměla za zlé. James té osudné noci slíbil mému otci, že se o mě postará, a já mu to rozhodně neulehčuji. Chápu, že chce pro mě normální život, ale některé věci se prostě změnit nedají. Přesto mi pořád nejde na rozum, proč mě v noci, když „spím“, nechodí kontrolovat namátkově, ale vždy jen v určitou hodinu. Copak si neuvědomuje, jakou mi tím dává volnost? Teda, ne že bych si stěžovala. Naopak. V duchu mu za jeho naivitu blahořečím.

James taky není zrovna dvakrát nadšený, že kašlu na školu, ale doposud jsem jeho výtky přecházela s odevzdaným úsměvem mučedníka. Proto mi není jasné, čím jsem ho přesvědčila, aby mi dovolil se Sethem po večerech trénovat.

Klika? Osud? Nebo se za mě Rebeka, jeho manželka a má macecha, přimluvila?

Pravděpodobně to poslední.

S Jamesem je totiž občas opravdu těžké nalézt společnou řeč. Pořád mě má za malé škvrně, které si samo nedokáže ani zavázat tkaničky u bot, takže je ho nutné mít pořád na očích. Takové podceňování!

Koutkem oka pohlédnu na hodinky a obrátím oči v sloup. Dneska si ty pijavice dávají pěkně načas, ještě se kvůli nim nachladím. V tuhle dobu už jsem měla mít na posteli několik pomyslných zářezů. Ale aby nedošlo k omylu, nejsem, jak to říct slušně, dobrodružka na poli milostném. To fakt ne. Jen jsem se rozhodla tenhle ryze šovinistický zvyk využít jako přehled o počtu zlikvidovaných upírů. A jsem si jistá, že by mi za tu inovaci každá bojovnice za práva něžnějšího pohlaví zatleskala.

Opatrně protáhnu ztuhlé končetiny, ale noha mi na mazlavém blátě podklouzne a já mám co dělat, abych nezahučela do odporně hnědavé kaše pode mnou. Kdyby mi teď někdo začal vykládat o krásách podzimu, skončí v nemocnici s frakturou lebky.

Asfaltovou cestu rozduní několik párů lidských nohou.

Upír by takový hluk nenadělal.

„Héj, koč-čičko, nech-nechtělá bys mě v noci… néch-těla tróšič-čku zahřát?“ ozve se za mnou zastřený hlas alkoholem posilněného mladíka. Jeho výrok doprovází bujarý chechot jeho podnapilých kámošů.

Tos uhodl, pomyslím si kysele a otočím se ke skupince čelem tak prudce, až mé kaštanové vlasy obkrouží ve vzduchu půvabný oblouk. Zhnuseně povytáhnu obočí. Ti týpci se sotva drží na nohou a celkově působí jako trojka retardovaných orangutanů.

Ostře se zadívám do očí zrzounovi, který měl tu drzost dávat mi neslušné návrhy. Tváří mu proběhne oplzlá radost, když spatří můj obličej v celé jeho kráse.

„Polib si,“ zavrčím směrem k němu. Na taková individua fakt nemám náladu.

Zrzek pootevře ústa a zase je zavře. V očích mu zahlédnu záblesk ublížení, až je mi ho málem líto. A ke všemu mu ani nemůžu vyčítat, že si o mně myslel, že jsem snadno k mání.

Pro dnešek jsem nechala své pytlovité oblečení viset ve skříni – a myslím, že už to nikdy neudělám – a oblékla jsem si temně rudý top na jedno rameno, černé šortky do půli stehen, síťované punčochy a vysoké kozačky rovněž černé barvy. Rty jsem si před odchodem popaměti obkroužila rudou rtěnkou. Přímo zoufale jsem si říkala o sbalení. V horším případě by si mě leckdo mohl splést s horizontální pracovnicí. Ale co bych neudělala, abych se stala terčem zájmu krvelačné pijavice?

„Slé-slépko, mohli,“ hek, „mohli jsme si to sp-spolu nád-herně užíít,“ zasyčí zklamaně a otočí se ke svým kumpánům. „Deme,“ zavelí.

„Jo správně, kámo, kašli na ni, taková netyk-kavka, podobn-ných jsou uvnitř stov-ky,“ poplácá ho konejšivě po zádech jeho zavalitý kámoš a znovu v jejich hrudích zabublá hurónský smích.

Když trojice slintajících mladíků konečně zapadne za roh, vydechnu úlevou. Byla jsem ráda, že to proběhlo tak hladce. Dokonce natolik ráda, že jsem byla ochotna spolknout opilcovu urážku. Opravdu bych mu nechtěla kvůli případným důvěrnostem udělat z ciferníku digitálky.

Tik. Tak. Čas běží.

Nervózně si ukusuji nehet na malíčku. Mám tu zůstat, nebo odejít?

Tik tak.

Minuty ubíhají a mě pomalu, ale jistě rozechvívají studené poryvy vzduchu. Proč jsem jen podlehla nutkání hrát si na hrdinu a nechala bundu doma? Stejně je to dneska zabité. Široko daleko ani živáčka, natožpak nemrtváčka.

Z rozjímání mě vytrhne vysoký afektovaný dívčí smích. Spíš řehot.

Jen to ne! Přeci nebudu přihlížet, jak se tu nějaký šťastný páreček muchluje?

Fuj!

Opatrně vykouknu zpoza rohu, ale pak okamžitě zapluji zpátky mezi popelnice. Srdce mi poskakuje radostí. Upíra většinou poznám na první pohled. Se zatajeným dechem se přimáčknu ke zdi, kde celou mou postavu zahalí neprostupná tma, a vyčkávám.

Dvojice se zastaví pod neduživým světlem pouliční lampy, přesto všechny detaily, počínaje rozepnutým knoflíčkem na dívčině halence a konče bělostnou nitkou na upírových tmavých džínech, vidím jasně a čistě, jako když se zaostří čočka fotoaparátu.

„Bella, Bellisima, tvé oči jsou jako hvězdy na noční obloze. Úplně jsi mě pobláznila, Sueno mio,“ zaslechnu chraptivý hlas upírského svůdníka. Dusím smích. Kam na ta pitomá vyznání chodí?

Vraž mu, vraž mu! Snažím se dívku telepaticky přimět k jedinému možnému rozumnému chování, ale ta se namísto toho zvonivě rozesměje a upírá na proklatce prosebný pohled, kterým žadoní o přídavek sladkých slůvek.

„Tvé rty jsou jako plátky růže, na kterých se sbíhají krůpěje rosy,“ pokračuje upír poslušně dráždivým tónem.

Znuděně protočím panenky. Copak nemůže aspoň jedna z těch nočních kreatur přijít s něčím originálnějším? Musím pořád poslouchat to samé? To toho chci opravdu až tak moc, když žádám alespoň o jednu maličkou nepatrnou změnu repertoáru?! Fakt nechápu, jak někdo může naletět na takovou snůšku keců. Copak je ta holka mentál?

„Polib mě,“ zašeptá blondýnka svůdně a jazykem si navlhčí spodní ret.

Jen zavrtím hlavou. Kdyby nešlo o její život, asi bych se rozesmála.

„Ehm, ehm,“ hlasitě si odkašlu a odlepím se od stěny, aniž bych vystoupila ze stínu. Nechci poskytnout plavovlásce indicie pro mou pozdější identifikaci.

Upírovy temné oči rýsující se i přes sklíčka tmavých slunečních brýlí se neochotně odpoutají od dívčiny krční tepny a šlehnou po mně naštvaným pohledem. Evidentně si mé přítomnosti doposud nevšiml. Bod pro mě.

Dívka ke mně omámeně natočí tvář.

Musím uznat, že ten upírský nádiva má vážně dobrý vkus. K večeři si vybral opravdu půvabné a jistě i chutné sousto. Na kráse dívce neubírá ani fakt, že mě nepřestává probodávat pronikavě modrýma očima.

Huso, právě ti zachraňuji život!

„Balíš holky na španělský přízvuk? To je celkem ubohý trik, nemyslíš?“ schválně protahuji každou slabiku a nakonec hodím po Španělovi, jak jsem si ho překřtila, vyzývavým pohledem.

Nakloní hlavu na stranu. Chytil se.

Zkoumám jeho rysy a jednu věc mu doopravdy nemohu upřít – vypadá jako model z reklamy na gel na vlasy. Může mu být tak dvacet pět let, ale u pijavic je těžké odhadnout jejich skutečný věk. Pyšní se delšími černými vlasy, lehce ulíznutými po stranách, a jiskrnýma očima, jejichž vizuální dojem by byl, nebýt tmavých brýlí, děsivý. Pokožku má tmavší, opálenou, se zvláštním zelenavým podtónem, čímž se malinko vymyká rozšířené představě o upírech. Na sobě má jen tmavé džíny a bílý nátělník.

Zelenáč!

Chápu, že když nevnímá teplotu, tak je mu celkem jedno, co si obleče, ale trocha maskování by ho snad nezabila. Co by dělal v zimě? Proháněl se závějemi v šortkách?

Pohledem se nakonec zastavím na jeho svalnatých pažích a málem hvízdnu. Tak tenhle upír se opravdu povedl. Tečka.

Pak si všimnu mikrokapičky krve na jeho džínech. Zabíjel.

Španěl zvedne koutky úst do úsměvu a uvolní postoj. Nedělám si iluze, že mou subtilní postavu v té tmě přehlédl. Oči upíra jsou mnohem citlivější na světlo než oči Lovce, ovšem ne tak citlivé jako ty mé. A zjevně pro něj kvůli své vizáži porcelánové panenky oblečené do vyzývavého oblečku go-go tanečnice nepředstavuji hrozbu.

„Vypadni,“ ucedí Španěl k blondýnce a propaluje mě pohledem.

„Ale proč,“ zakňourá dívka plačtivě, zatímco se snaží pochopit náhlou změnu v jeho chování. Je vážně dojemná.

Upír zaburácí: „Co jsem řekl? Táhni!“

„Dobře, tak mi pak zavolej, jo? Mé číslo máš,“ zamumlá dívka zklamaně a protáhne se okolo něj.

Posměšně si odfrknu. Je mi líto, děvče, ale až s ním skončím, nebude mít šanci ti zavolat. Promiň.

„Nemusíš se schovávat,“ zašeptá mazlivě, jakmile se ulička vyprázdní.

„Pravda, nač otálet. Vyřídíme to rychle,“ odvětím pobaveně a vystoupím ze stínu. Podobnou situaci jsem zažila už mockrát a tenhle namakaný frajírek bude prostě jen dalším z mnoha.

Překvapeně povytáhne obočí, když můj obličej ozáří matné světlo pouliční lampy. Obdaruje mě úsměvem tak zářivým, že by mohl na tanečním parketu suplovat disko kouli.

„Hmm, že by se na mě usmálo štěstí?“ zaševelí. „Připadáš mi jako lákavější alternativa než ta první dívka, andílku.“

Při tom oslovení mnou projede nečekaně ostrá bolest a v očích cítím sůl. Nasucho polknu. Jak dlouho mě tak nikdo neoslovil? Můžu se snažit zapomenout, jak chci, přesto některé vzpomínky v podvědomí zůstanou. Mám je zaryté pod kůži.

„Už mi tak neříkej,“ zavrčím a popadnu víko popelnice, pak ho po něm šlehnu.

Uhne a okrouhlý plát plechu s třískotem dopadne na beton jen malý kousek od jeho přikrčené postavy.

„Andílku, ty snad máš v sobě ukrytého malého ďáblíčka,“ podotkne blahosklonně. „To se mi líbí. Aspoň to nebude taková nuda jako vždycky.“

Andílku?! Zase? Ten zmetek mě chce opravdu vytočit!

Nahrbí se. Chystá se ke skoku.

Našponuji všechny svaly v těle a odhaduji, kam zaútočí nejdřív. Nezklame. Jde mi rovnou po krku. Stočím se do klubíčka a udělám pod jeho letícím tělem ladný kotoul.

Vyhoupnu se na nohy. Stojíme tváří v tvář jen pár desítek centimetrů od sebe. Ruka mi instinktivně vylétne do vzduchu a tvrdě přistane na jeho perfektně tvarované čelisti. Tím chvatem mu smetu brýle s očí.

Chytne se za bolavou tvář a měří si mě rozzuřeným pohledem. Špičáky mu o něco povyrostou. Takovou sílu v mé pravačce nečekal.

Okolo zornice mu plane červený proužek. Má hlad.

Jeho další výpad nečekám, a tak se ulicí rozlehne mlasknutí. Tíhou svého těla mě tlačí k rozbředlé hlíně. Ušklíbnu se. Tak na takovou skvrnu můj prášek na praní stačit nebude, ať si reklamy říkají, co chtějí.

Španělův pohledný obličej se vzápětí vznáší jen pár centimetrů nad mým a jeho ledové ruce neomylně nahmatají můj krk. Dusí mě v ocelovém sevření a ze všech pórů jeho těla tryská chlad. Ostrými špičáky se blíží k mé šíji.

Hrdlo se mi křečovitě svírá, jak touží nabrat do plic trochu drahocenného kyslíku.

Zesílí stisk.

Mozek mi začne pracovat na plné obrátky. Přece se nenechám zamordovat upírským zelenáčem!

Strhne mi z krku sametovou stužku a zarazí se. Pohledem se zastaví na dvou okrouhlých jizvičkách, pod kterými pulzuje po kyslíku lačnící krev.

Přesně tak, kousl mě upír. Měla jsem snad dopředu podat přiznání na hedvábném papíře?

Nevěřícně se mi zahledí do očí a pak se zachechtá: „Máš památku po setkání s upírem a zjevně si na to kousnutí i pamatuješ, a přesto pokoušíš osud?“

„Už to tak vypadá,“ zavrčím. „Ale může být pro tebe poctou, že zemřeš mojí rukou.“

„Takový prcek! Co myslíš, že zmůžeš? Rozdrtím tě jedinou ranou,“ holedbá se upíří krasavec.

„Nikdy jsi neslyšel, že nejhorší chybou umírajícího je podcenění protivníka?“ podotknu kysele. Nesnáším, když se někdo naváží do mojí výšky. No a co? Tak nepatřím k nejvyšším. Upalte mě za to.

Čelo se mu zkrabatí. „Možná, ale - “

Nenechám dokončit větu a nemilosrdně ho ze sebe smetu. Dopadnu tvrdě na záda. Využiji jeho bezmocnostia obkročmo se na něj posadím. Ubalím mu pěstí, až bolestí zaskučí. A najednou mám chuť si s ním pořádně pohrát. No, co? Jen jeden upír za noc! Je mé svaté právo si ho vychutnat.

Vyskočím na nohy, čímž mu dát prostor k útěku. Nevyužije toho. Vykopne nohu před sebe a hrubě se mi pokusí podtrhnout nohy.

Neuspěje.

Praštím ho do nosu, až mu v něm zakřupe. Zářivě se na něj usměju.

Vycení zuby. Kypí v něm vztek. Jeho ruka mi bleskově vylétne k obličeji a já ji jediným pohybem zablokuji. Zkroutím mu paže za zády a přechytím je, takže mu svírám zápěstí jen pravačkou. Trochu povolím stisk, aby mohl opět vyklouznout.

Za několik vteřin se mu to konečně podaří.

Stojí dva metry ode mě a jeho výraz nabývá na nepříčetnosti. Přestává se ovládat a k jeho smůle to působí spíše legračně než děsivě. Rty má ohrnuté přes zuby a sevřené pěsti se mu třesou.

Odhrnu si s čela neposlušný pramen vlasů a znuděně se zadívám na nalakovaný malíček, a pak s předstíraným pohoršením vykřiknu: „Sakra, zlomil jsi mi nehet. Tak to mi zaplatíš, ty upírský nádivo!“

Znovu se na mě vrhne. Využiji jeho síly a přehodím ho přes sebe do popelnic, které se s rámusem rozletí na všechny strany. A než se stačí zvednout, stojím vedle něj, čapnu ho za vlasy a praštím s ním o plechovou nádobu na odpadky.

„Víš, prásk, „opravdu bys,“ prásk, „neměl ubližovat,“ prásk, „bezbranným,“ prásk, prásk, „ženám. Prásk.

Pustím ho. Vyčerpaně se odkulí stranou.

„Abys věděl, žádná z nás netouží skončit s prokousnutým hrdlem,“ prohodím k jeho bezvládnému tělu.

Stále se nezvedá.

Zamračím se. Asi má dost.

Přistoupím k němu. A v jeho ruce se zaleskne čepel nože. Sekne mi s ním po noze.

Naštěstí duchaplně ucouvnu, takže místo regulérního roztětí stehna na dvě poloviny se mi na noze rýsuje dlouhý šrám, ze kterého lenivě odkapává temně rudá krev. Štiplavá bolest mi málem vžene do očí slzy.

Ach jo. Další jizva do sbírky.

Zatnu zuby a soustředím se jen na Španělův proradný ksicht. Oči mu potemní a chřípí se mu roztáhne. Má krev ho láká. Ale to se přepočítal, já jako jeho svačinka neskončím.

„Tak teď jsi mě naštval, chlapečku. Víš, jak těžko se shání podobné punčochy?“ vyštěknu na něj a mechanicky vykopnu nohu do vzduchu. Úder zamířím na jeho zápěstí. A se zlověstným zakřupáním kostí nůž odletí o několik metrů dál.

„Snad jsem ti neublížila,“ zacukruju, zatímco si Španěl mne poraněné zápěstí.

Najednou mi v kapse zavibruje mobil.

Zděšeně kouknu na displej. James!

Prosím, prosím, ať neodhalí můj trik s plyšáky v posteli! To by mě pak zaškrtil vlastníma rukama. Odevzdaně zmáčknu tlačítko pro přijetí hovoru a ostřížím zrakem pozoruji upířího krasavce.

„Ano, Jamesi?“ zkusím předstírat ospalý tón a s úsměvem sleduji nevěřícný výraz ve tváři mého nového zubatého kamarádíčka. „Děje se něco?“

„Bavíte se?“ ozve se z telefonu hluboký hlas.

„Uhm?“ Cože?!

„S Kate,“ připomene mi pomalu.

V hlavě mi šrotuje. Kate? Co s Kate? Aha! Kate! A do háje! Úplně jsem zapomněla, že jsem Jamesovi nakukala, že má Kate splín na dušičce kvůli nějakému napomádovanému frajírkovi, a tak jsem ji jako správná kamarádka vytáhla do baru, aby se rozveselila. Jak se mi to jen mohlo vykouřit z hlavy? Za to určitě může ten malý upírský grázlík.

„No, jasně, paráda,“ rychle začnu předstírat rozjařený tón. „Už je jí mnohem líp, dokonce zrovinka trsá na parketu!“

„Neslyším hudbu,“ zpozorní James.

Ne, ne, ne! Nesmíš mě začít podezírat. Na to musí být určitě nějaký paragraf v zákoníku. Vždyť se chovám naprosto vzorně! Teda skoro.

„Ehm, víš, já stojím venku. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu. Uvnitř je strašně zakouřeno,“ vyhrknu a nespouštím oči ze Španěla, který nepatrně špulí ústa a zřejmě uvažuje o taktice útoku. Šmejd! Nevidí, že telefonuju? To si nemůže dát oraz?

„Doufám, že se nepouštíš do nějakých bláznivin,“ Jamesův hlas nabývá na síle, až si musím držet mobil na půl metru od ucha.

„Jasně, že ne!“ vyheknu, protože právě odrážím upírův výpad. Nakopnu ho do brňavky pod kolenem levé nohy a další kopanec bez milosti zacílím do slabin.

Zaúpí a zhroutí se k zemi. Na okamžik je mi ho kapánek líto. Ale vážně jen kapánek.

„Jamesi, už musím končit. Kate na mě právě mává.“

„Dobře, vrať se brzy. Nezapomínej, že máš jít zítra do školy,“ připomene mi klidně. Uff, nebezpečí zažehnáno!

„Jasně, pa!“ Rozloučím se šťastná jako blecha a urychleně típnu hovor.

„To mě ani nemůžeš nechat v klidu zavolat? Copak tě matka nenaučila slušnému chování?“ obořím se na pohledného proklatce.

„Pardon, ale řekl bych, že tu máme něco rozdělaného,“ podotkne a ublíženě na mě pohlédne zpod hustých řas. Stál by za hřích, kdyby byl člověk a ne noční příšera, ale takhle? Smůla, utře nos!

„Fakt?“ protáhnu udiveně. „Já myslela, že jsi ještě nezačal.“

Vzápětí od něj schytám parádní šupu do brady. Podtrhne mi nohy. Se zasupěním spadnu na zem jako shnilá hruška. Zítra budu mít dozajista na zadku výstavní modřinu.

Surově mi zatne nehty do poraněné nohy, až se mi z hrdla vydere naříkavé zaúpění. Parchant! A v jeho sevřené pěsti se znovu zaleskne ostří.

Zaškaredím se. Copak je řezník? Kolik těch nožů ještě má?

Poctím ho kopancem do hrudi dřív, než se mi ho pokusí vrazit do břicha. Plynulým pohybem vytáhnu z boty dýku s čepelí vyztuženou diamantovým práškem. Dobře mířenou ranou mu ji pošlu přímo do srdce.

Šokovaně na mě pohlédne.

„Adiós, zamávám mu na rozloučenou předtím, než se jeho tělo rozpadne v prach.

Dobře, vím, jsem mrcha, když jsem mu dávala naději, že mě bez problému zlikviduje. Ale přeci nemůžu za to, že mi skočil na špek. Finito.

Líně se vyhoupnu na nohy a zasyčím bolestí. Do rány se mi dostal ten lepivý sajrajt, co je ho všude plno – obzvláště na mém zadku.

Zachmuřím se. Musím šrám vydesinfikovat dříve, než se mi do krve dostane nějaká hnusná infekce a já zemřu na svou blbost. A tak se zaklením popadnu vykládanou dýku a rozběhnu se k domovu.

Běžím betonovou džunglí New Yorku a očima hltám směsicí etnik. Míjím mrakodrapy, honosné vily i zanedbané činžovní domy. Zdolám dvacítku ulic, než zastavím před obytnou čtvrtí plnou architektonicky totožných domků, jejichž jediná odlišnost spočívá ve tvaru mřížky u oplocení balkónků. Pak líně proklušu zšeřelou alejí až k našemu domu, který stojí trochu stranou od ostatních. Není moc nápadný, má bílé stěny a tmavě zelenou střechu.

Koutkem oka zkontroluji, zda se za skleněnými tabulkami oken nesvítí. Naštěstí všichni spí, a tak s úlevou zamířím pod okna svého pokoje.

Rozhlédnu se okolo a potom se vyhoupnu do koruny rozložitého kaštanu. Naštěstí nemáme příliš ostražité sousedy. Těžko bych policajtům vysvětlovala,proč šplhám do svého pokoje přes strom. A taky bych pak mohla prožít krajně nepříjemný rozhovor s Jamesem – nesmíme být nápadní – a kromě mých drobných excesů bych řekla, že se nám to docela daří. Vezeme se v tom totiž všichni. I Rebeka. Svým způsobem.

James dokonce pod rouškou utajení pracuje jako právník v advokátní kanceláři, takže Rebeka může bez podezření zůstat zašitá doma a věnovat se těm svým laboratorním experimentům. Seth studuje na vejšce informatiku a já jsem na střední. Navenek zkrátka působíme jako spořádaná rodinka.

Vtipné je, že jsem si dříve myslela, že na informatiku chodí jen šprti s opravdu špatnou pletí, ale Sethovi kamarádi jsou opravdu výstavními kousky, třebaže se Sethovi nevyrovnají. Vždyť o mém bráškovi sní i ta největší slepice pod sluncem. Heather Greenová. Má milovaná spolužačka.

Brr. Jen z jejího jména mi naskakují pupínky a při pomyšlení na její make-upem vylepšený zobák se znechucením otřesu. Ani nevíte, jak ráda bych jí trošku upravila fasádu. Trošku. Trošičku. A zadarmo!

Vyšplhám ještě o kousek výš. Odrazím se a měkce doskočím na parapet. Jasně, mohla jsem vlézt dovnitř dveřmi, když si James myslí, že jsem dnes utěšovala kamarádčinu dušičku, ale tohle mě zkrátka baví mnohem víc.

Uložím dýku do šuplíku a ze skříně vytáhnu čisté pyžamo. Zahučím do koupelny, která tvoří nedílnou součást mého království.

Oblečení putuje rovnou do pračky. Vydupala jsem si ji, abych nemusela Rebece soustavně vysvětlovat, proč mé šaty připomínají dres nefalšované zápasnice v bahně.

Pustím na sebe příval horké vody a slastně vzdychnu, když se mým tělem rozlívají vlny tepla. Pak špuntem ucpu odtok a nechám vodu padat proudem dolů do vany. Labužnicky natáhnu znavené údy, až mi paty vyčuhují přes okraj. Štiplavou bolest v ráně ignoruji a nechám myšlenky volně plynout.

Potřebuji se uklidnit. Dosud mnou probublává vztek a adrenalin. Nenávidím upíry a ráda jich svět zbavuji, i když mě kvůli jejich úchvatné kráse občas mrzí, že musím ta mistrovská díla smazat s povrchu zemského. Jejich pleť je obvykle o pár odstín světlejší než lidská. Teda pokud zrovna nenarazím na nějakou portorikánskou pijavici. Taky si dávají přehnaně záležet na svém vzezření. V oblibě mají kontrastní barvy a zakládají si na značkovém oblečení, díky čemuž jsou mi občas až k smíchu. Zrovna před nedávnem jsem utrhla zubatci, budiž mu země lehká, rukáv na saku od renomovaného módního návrháře, a jen jsem žasla, jak zuřil. To byl tanec.

Jinak je celkem pitomost věřit historkám, které tvrdí, že upíři mohou lidem vnutit svou vůli pomocí hypnózy, telepatie či jiné magické schopnosti. Smrtelníky k upírům jednoduše přitahuje jejich neodolatelné osobní kouzlo. Občas fascinují i mě. Maličko. Stydím se za to.

Spoustu věcí o sobě navíc rozhlásili sami upíři, aby se lidí cítili bezpečněji. Dobrým příkladem je třeba jejich údajná alergie na česnek. Kdyby smrtelník zamával pijavici klidně celým věncem této jednoděložné rostliny před nosem, tak by se mu leda vysmála do tváře, no, a pak by ho zabila.

Asi bych se mohla zmínit i o jejich jídelníčku. Chvilka napětí. Ó ano, živí se krví. A umí být pěkně zákeřní, když se vám chtějí dostat ke krční tepně. Mimoto mají úžasnou biologickou výhodu. V jejich špičácích se nachází jed, kterým hravě paralyzují své obětí, takže se jim kořist, jak podotkl jeden zubatec, tolik nemrská.

Ponořím hlavu do vody a klesám dolů, doku se nade mnou hladina neuzavře. Z úst mi unikají drobné bublinky a žilami mi jako kyselina koluje ryzí zášť vůči upírům. Z celé duše prahnu po odvetě.

Nechápu, proč lidé touhu po pomstě veřejně hanobí. Pro mě je perpetuem mobilem. Jen díky ní jsem dokázala po dlouhém katatonickém období vylézt z postele a začít se sebou něco dělat. Pohání mě vpřed. Nutí mě se neustále zdokonalovat. Neustrnout na místě. Je to má inspirace i zkáza. Celý můj vesmír se smrskl na školu, trénink a dříve i na tupé zírání do zrcadla.

Nikdy jsem před tímto světlo odrážejícím předmětem nestrávila tolik času jako ty tři měsíce po mém zotavení. Dokázala jsem do něj hodiny a hodiny netečně civět ve snaze nalézt alespoň kousek sebe samé, ale marně. Nepoznávala jsem se. Obraz zračící se v křišťálově jasné hlubině zrcadla se v ty osudné narozeniny nenávratně změnil. Stal se podivně cizím, přesto ne úplně neznámým. Po čase jsem se přestala dívat, příliš to bolelo.

Vypustím vodu a hodím na sebe volné kalhoty a tílko na spaní, na kterém se skví obrázek rozjařené ovečky. I přes šílenou infantilnost kresbičky jsem si lehce praštěného čtyřnožce zamilovala.

Ze skříňky nad umyvadlem vytáhnu pudr, buničinu a jodovou tinkturu, kterou si mokvající ránu pečlivě vydezinfikuji a nakonec ji zasypu pudrem. Na-štěstí už teď sečná rána připomíná spíše hlubší škrábanec. Rány se Lovcům zacelují rychle. I my máme oproti upírům určité výhody, zvlášť když musíme dbát na přísné utajení. Lidé o naši existenci nesmí mít ani ponětí. Jak by asi zareagovala plavovláska z dneška, kdyby byla svědkem toho, jakým způsobem jsem jí zachránila krk? Vsadím boty, že by mě nepozvala domů na čaj. A kdyby ano, jistojistě by se mě pak pokusila umlátit pánvičkou.

Lovci jsou od počátku věků vybaveni speciálním genem, který zajišťuje ostřejší smysly, ohromnou sílu, značnou rychlost a mimoto zrychluje impulzy mezi neurony v tom kapacitně excelentně vybaveném počítači, který se nachází mezi ušima. Ale na druhou stranu není důvod představovat si nás jako duplikáty Einsteina s vypláznutým jazykem a rozčepýřeným účesem, který by rozhodně snesl zásah kadeřníka. Tak tragicky na tom vážně nejsme.

U mě jsou ovšem všechny schopnosti ještě vybroušenější, neboť jsem unikát. Okrouhlé jizvičky na krku jsou jasným důkazem. Doposud žádná dívka z rodu Lovců svůj genetický potenciál nevyužila, a tak se James domnívá, že právě kousnutí u mě zafungovalo jako katalyzátor proměny. Jednou se mi to pokusil vysvětlit, ale nesoustředila jsem se na jeho slova. Byla jsem příliš zaujatá ztrátou své rodiny.

Bezděky konečky prstů bloudím po křivce šíje, až nakonec zděšeně zatřepotám víčky. Sametová stužka je pryč! Ten zubatý břídil mi ji serval s krku! Okamžitě vyrazím do pokojíčku pro náhradní.

„Nazdárek,“ pozdraví mě důvěrně známý hlas.

Ruka mi leknutím vylétne k srdci. Prudce se otočím, až se holení praštím do kovového sloupku postele a bolestí zaskučím.

Seth se s úsměvem od ucha k uchu spokojeně rozvaluje na mé posteli. Na sobě má plandavé šedé tepláky a černý nátělník. Udiveně povytáhne obočí, jež zdobí malá jizvička, a pak se rozesměje.

„Mohla jsem z tebe mít infarkt!“ obviním ho a probodávám vetřelce vražedným pohledem.

„To těžko,“ zakření se. „Máš tuhý kořínek.“

„Jak dlouho tu jsi?“ procedím skrze zuby a děkuji prozřetelnosti, že jsem si na sebe nevzala šortky, ale tepláky. Nepotřebovala jsem s ním rozebírat šrám na noze a svou neschopnost.

„Už od začátku,“ odvětí. „Mimochodem – pěkný obleček.“

Vytřeštím na něj oči a zrudnu jako krocan. Tak on mě v té maškarádě viděl?! Abych zamaskovala rozpaky, cvrnknutím otevřu víko šperkovnice a pokoj na-plní srdceryvná melodie z filmu ze sedmdesátých let.

Uvážu si okolo krku černou sametovou stužku s přívěskem z rubínově zbar-veného kamene. Hned se cítím líp. Dva centimetry široký pásek perfektně maskuje páreček drobných jizev na mém hrdle. Na první pohled nejsou nápadné, ale komukoliv, kdo by se podíval pozorněji, obzvláště za denního světla, by se mohly v mysli líhnout ty nejfantasknější teorie. Tedy ty v celku pravdivé, když zvážím svou každodenní realitu. To osudové poranění schovávám, protože nechci, aby zbloudilé pohledy, či ještě hůř – hloupé – otázky rozdmýchaly žal v mém doposud krvácejícím srdci.

„Zase ses plížila oknem?“ vytrhne mě z přemýšlení můj nezvaný společník.

„Co ti mám na to asi jako říct?“ ušklíbnu se. „Logaritmus dvou?“

Za tyhle kecy má u mě černý puntík.

„Tátovi by se určitě nelíbilo, že se couráš po nocích,“ přisadí si a tváří se přitom jako mílius.

Dva puntíky!

„James se nic nedozví,“ odseknu a odvolávám nutkání na něj vypláznout jazyk jako malé copaté pískle.

„Jak si můžeš být tak jistá?“ pokračuje ve své písničce Seth a koutky ústy mu zacukají. Zřejmě se dobře baví.

Zavrčím na něj.

„Dobře, dobře, promiň. Omlouvám se. Mír, jo?“ řekne a zvedne ruce v obranném gestu, když si všimne mého výrazu.

„Hmm,“ zamručím.

„Tak kolik jsi jich dnes odpravila?“

„Jen jednoho,“ protáhnu zklamaně a posadím se na židli. Ruce si složím pod bradou. „Co ty?“

„Já tři,“ řekne znuděně a tváří se, jako by ho nejvíc na světě zajímala puklina ve zdi. Vidíte? Důkaz, že v tom jede i dle razítek úřadů můj bratříček Seth. James s Rebekou mě před lety adoptovali.

„Vejtaho,“ ocením jeho výkon.

Vyšvihne se do sedu a nohy překříží do tureckého sedu. Hledíme si zpříma do očí. „Stejně si nemyslím, že by ses sama měla pouštět do akcí.“

„Kolik ti je? Padesát?“ odpálkuji ho. „Heleď, abys vědět, dokážu se o sebe postarat.“

K jeho omluvě musím dodat, že Seth netuší, že se už pár měsíců toulám po nocích. O mých výletech se dověděl teprve před třemi týdny. A od té doby mě sužuje palbou otázek, a dokonce se mě pokusil i sledovat. Pche! Naštěstí před Jamesem drží pusu na zámek. Je to naše tajemství, možná i dohoda, byť kapánek nepříjemná.

„Klídek, Alyson, nemusíš se hned čertit. Radši mi pověz, jak to probíhalo.“

Spadne mi brada. „Ty chceš znát detaily?“

Přikývne.

„Proč?“

„Byla to přeci tvá první akce osamělé Lovkyně.“

Hloupě zaváhám.

Zkrabatí čelo. „Nebyla první?“

Protočím panenky a hraně zívnu. „Prosím tě, přestaň, jsem unavená. Chci jít spát.“

„Spíš mi bezostyšně lžeš do očí,“ vyčiní mi.„Zíváš hrozně strojeně.“

„Tss, to se nemůžeš zachovat jako gentleman a bez zbytečných cavyků vyhovět přání dámy?“

Zůstane na mě zírat.

„Padej!“ vyštěknu a mrsknu po něm hrnkem s puntíky.

Bez mrknutí oka ho elegantně chytí za ouško a položí na noční stolek.

Oslnivě se na mě usměje.

Fajn. Zamračím se. Letící předměty pro něj neznamenají žádnou hrozbu.

„Jako malá,“ zhodnotí mé počínání.

Pěsti se mi samovolně zatnou.

Asi si toho všiml, protože v další vteřině se vytáhne na nohy a prohlásí: „No tak, nevyšiluj. Vždyť už jdu.“

„To to trvalo,“ zamručím a spokojeně sleduji, jak odchází.

Ve dveřích se zastaví. „Dýchej holka. Nádech. Výdech,“ pronese a zafuní jako rodička před příchodem očekávaného potomka.

Se smíchem za ním zabouchnu dveře a pak sebou plácnu na postel a zadívám se do stropu. V prasklinách omítky hledám obrazce, které tam nejsou. Povzdychnu si. Co teď? Seth měl pravdu. Nejsem ospalá.

Lovcům k plné revitalizaci postačí čtyři až pět hodin spánku. Mně bohužel ještě míň. Ale na druhou stranu mi to dává prostor k mnohem zajímavějším činnostem. A tak z poličky vytáhnu rozečtenou novelu a uvelebím se v křesle.

O půl čtvrté ji mám přečtenou. Vrátím ji do regálu a zavadím o jinou. Její obsah se vysype na podlahu. S náhlým smutkem posbírám fotografie. Jedna z nich mi zůstane v ruce. Vypadali jsme tak šťastně. Tehdy. Před sedmi lety.

Na rodinné fotografii svírám v ruce žlutý nafukovací balónek a táta mě jednou rukou drží za rameno. Mamka chová v náruči malého Matthewa, který mě tahá za vlasy. Ashley s rozjíveným úsměvem sedí tátovi za krkem. Na mé vlasy naštěstí nedosáhne. A všichni se příšerně zubíme na Jamese, který nás fotografuje.

Na řasách se mi začnou sbíhat slzy.

Hřbetem ruky si rychle usuším tvář, jako kdybych tím pohybem mohla vy-mazat osten bolesti, který se mi zaryl do duše.

Rychle vrátím fotografii zpátky. Pak pohlédnu na zem a zakleji.

Mapu na kartičce o velikosti pohlednice jsem nevytáhla už několik měsíců. Nemusela jsem. Vzpomínku držím v srdci.

Prsty lehce obkroužím každý kontinent. Kde asi je? Naposledy ho viděli ve Francii, ale v mé mysli už je snad jen přízrakem. Existuje vůbec?

Založím kartičku do knihy, zavrtám se do peřiny a hypnotizuji protější zeď. Dala bych cokoliv na světě, aby tu má rodina byla se mou, i když v nebi se mají všichni nejspíš líp. A zoufale toužím po tom, aby se mi ta černovlasá příšera dostala do rukou. Musím se pomstít. Chci se pomstít. Potřebuji to. Těžko najdu jiný lék, který by mě uzdravil. Jsem poznamenaná. Fyzicky i duševně. Poznamenaná.

Kdysi jsem nebyla tak zahořklá, ale jiná… Jiná? A jaká vlastně? Možná je tím hledaným výrazem slovo šťastná. Kdysi – a to období je snad pouze výplodem mé zjitřené fantazie – jsem doopravdy pociťovala štěstí. Můj vnitřní klid pramenil ze sladké nevědomosti dnů, kdy jsem byla zahrnována rodičovskou láskou a bavila se přirozenou zvědavostí mladších sourozenců.

Ale teď…

Ne, nechci být nevděčná. James je skoro jako můj druhý otec. Ale byla jsem vytržena ze světa plného světla a vržena do nejsžíravější temnoty, z toho se snadno nevzpamatovává. Vím, že bych se měla naučit brát život takový, jaký je, ale nejde mi to.

Se zasténáním se převalím na stranu.

Zase zabředávám do bahna sebelítosti?

Proč?

K čemu mi je rozjímat nad tím, co bylo a co není?

A nikdy nebude, dodá zlomyslná část mého já.

Doprovázení upírských šmejdů na druhý břeh se však stalo podpůrnou léčbou mého zoufalství. A až zničím vražedkyni mé rodiny, doufám, že budu uzdravena.

Konečně se donutím semknout víčka a pomalu upadám do spánku, který v mém podání připomíná spíše bolestnou agónii.